Historie Krkonoš
Historie vlivu člověka
V prvním tisíciletí našeho letopočtu byla oblast Krkonoš pokryta rozsáhlými hvozdy. Pralesy, tvořené smrkem, jedlí a bukem, přecházely nad horní hranicí lesa v souvislé porosty kosodřeviny. Pouze na lavinových drahách, suťových polích a nejvyšších vrcholech vyrůstala bylinná vegetace. Po stabilizaci hradské správy byly veškeré hraniční lesy v majetku krále. Ve 13. a 14. století byly Krkonoše kolonizovány. Kolonisté klučili a žďářili lesy, vysušovali bažinatou půdu a přeměňovali rozsáhlé hvozdy v louky, pole a pastviny. Osídlené enklávy se prostíraly nejprve okolo zemských stezek, ale postupem času zatlačovaly lesní porosty do stále neúrodnějších a nepřístupnějších míst. S těžbou krkonošských lesů také úzce souvisí rozvoj hornictví. Počátky dolování spadají do období velké kolonizace. První písemné zprávy o důlních pracích jsou již z poloviny 13. století. Největšího rozmachu dosáhlo dolování v Obřím dole a Svatém Petru, vznikly celé hornické osady s řadou privilegií. Lesní porosty okolo dolů byly lidskou činností narušeny.
V 16. a 17. století dosáhla těžba dřeva - a zároveň devastace lesů - největšího rozsahu. Mocensko politické důvody vedly tehdejšího panovníka k tomu, aby do Krkonoš povolal řadu cizích šlechticů, kterým svěřoval nejvyšší úřady a také je náležitě odměňoval. Jedním z takto získaných stoupenců byl i hornický odborník Kryštof Gendorf, který se zasloužil o rozkvět hornictví v Čechách, zvláště na Horách Kutných. Na jeho doporučení bylo dřevo pro Kutnohorské stříbrné doly těženo v Krkonoších a splavováno až do jejich blízkosti. Specialisté odhadovali v roce 1569 zásoby dřevní hmoty zhruba na 80 let. Těžilo se holosečně na svazích hor, čímž se zamezilo zmlazení stínomilných dřevin, hlavně jedle, ale i buku, jehož porosty navíc decimovali místní uhlíři. Tak byla zničena velká většina lesů hlavně ve východních Krkonoších, takže komise kutnohorských dolů přeložila těžbu již v roce 1609do Orlických hor. Přistěhovalci z alpských zemí přinesli do Krkonoš svůj způsob života a hospodaření. Skot a kozy pásli nejen na loukách, ale i v lese či nad jeho horní hranicí, čímž bránili přirozenému zmlazování porostů. Svá sídla rozkládali, jak byli zvyklí, i mimo údolní osady.
Třicetiletá válka přinutila obyvatele Podkrkonoší, aby se i se svými stády ukryli do hor. Tak vznikla celá řada sídelních enkláv, zvláště při horní hranici lesa. Konec třicetileté války přinesl mj. i změny v držení jednotlivých panství. Nová hospodářská situace nutila obyvatele k rozšiřování chovu dobytka, který se stával hlavním zdrojem obživy. V oblasti horní hranice lesa a nad ní se začalo sklízet seno, potom následovala pastva. Brzy na to se na krkonošských hřbetech objevila i prvá stavení. Tak se začalo formovat tzv. budní hospodářství, ve kterém vrchnost brzy poznala možnost ekonomického zhodnocení horské půdy. První boudy v klečovém stupni byly založeny již v prvé polovině 17. století. Porosty kosodřeviny okolo nich musely ustoupit loukám a pastvinám. Enklávy okolo hřebenových bud markantně snížily horní hranici lesa, z 1250 m místy až na 1000 m n. m. Počátkem 19. století bylo na území panství Jilemnice, Vrchlabí a Maršov celkem 1621 bud. Připočteme-li k tomu boudy ze slezské části a panství Žacléř, dojdeme k pozoruhodnému číslu 2500. Chovalo se celkem 20 000 krav a 10 000 koz, méně pak ovcí a koní. Horská příroda byla zvláště v 18. století navštěvováno sběrateli léčivých bylin. Na polské straně Krkonoš byl dokonce založen cech laborantů, kteří ve velkém sklízeli porosty především arniky, hořců, rozchodnice růžové a dalších rostlin poskytujících medicinální drogy. Úpadek cechu laborantů nastal sice už na konci téhož století, ale mnohá naleziště vzácné květeny byla již vážně poničena.
Stav lesa na počátku 18. století byl velmi neutěšený. Ke škodám způsobeným těžbou pro kutnohorské doly se přidružily škody napáchané pastvou. Kvalitní porosty byly vykáceny na dřevo, dřevěné uhlí a popel, který byl prodáván i do Slezska. Těžba dřeva pro sklárny a železárny však systematicky pokračovala. Na konci 18. století bylo zavedeno pasečné hospodaření, úspěšně pokračovaly i zalesňovací práce. Plánovité hospodaření ovšem potřebovalo dostatek sadebního materiálu. Zpočátku bylo používáno místních semen, později byla část osiva, nakonec všechno, dováženo z Rakouska a Německa. Cizí osivo tak postupně vytlačilo krkonošský ekotyp smrku. Do Krkonoš byly introdukovány také další cizí elementy, např. modřín evropský a m. sibiřský, stromovitá kleč a limba z Alp. Většina takto založených kultur však již vymizela. Od konce 18. století začala uplatňovat svůj vliv na krajinu turistika, inspirovaná romantickými idejemi Rousseauovými. Původní sezónní boudy, sloužící budnímu hospodářství, byly přestavovány pro celoroční potřeby turistického ruchu. Zemědělské produkty i rukodělné výrobky bylo možno výhodně prodávat stále sílícímu přílivu návštěvníků. Vznikly také boudy postavené jen pro turistický ruch. Domácí výroba upomínkových předmětů z kosodřeviny nabyla takových rozměrů, že se přírodovědci začali obávat o osud zbylých porostů této dřeviny. Rostoucí návštěvnost si vyžádala zabudování řady nových komunikací, které doplnily původní síť stezek a průhonů vyšlapaných dobytkem. Byly postaveny i lanovky spojující turistická centra s vrcholovými partiemi Krkonoš. Výstavba hraničních opevnění před druhou světovou válkou hrubě poznamenala krkonošskou přírodu. Byly vysekány pruhy lesa a kosodřeviny, vybudována síť příjezdových komunikací a zákopů. Materiál na stavbu bunkrů, hlavně dřevo a písek, byl získáván z blízkého okolí. Léta okupace znamenala zvýšení těžby dřeva pro německý válečný průmysl, což vedlo v prvních poválečných letech k rozsáhlým kůrovcovým kalamitám. Razantní antropogenní vlivy se projevily na vegetačním krytu i na zvířeně, zejména velkých ptáků a savců. Pastevci skotu odedávna pronásledovali zejména vlka. Posledních osm vlků bylo zabito v Krkonoších na slezské straně v roce 1761. Poslední medvěd byl zastřelen v českých Krkonoších roku 1726, na slezské straně o deset let později. Rys vymizel na začátku 19. století, divoká kočka v roce 1896. Poslední hnízdo orla skalního bylo zničeno roku 1844. Trvalou populaci kulíka hnědého zlikvidovalo před koncem 19. století vybírání vajec z hnízd.
Dnešní stav krkonošské přírody je zásadním způsobem poznamenán zejména dvěma negativními faktory, působícími zvláště tíživě v posledních desetiletích 20. století. Jedná se o vlivy imisí a intenzivní turistickou zátěž, které působí celoplošně, k nim přistupují lokální problémy související s obhospodařováním druhotně bezlesých míst. Imise se začaly viditelně projevovat na konci sedmdesátých let, jejich působení je však staršího data a souviselo s růstem počtu tepelných elektráren v Polsku a bývalé NDR (ještě na konci osmdesátých let produkovaly 900 tisíc tun SO2 ročně). Svůj podíl však přidaly i tuzemské zdroje v České kotlině. Všeobecně známý je neblahý účinek imisí na lesní porosty Krkonoš. Na jejich rychlý rozpad měly však vliv i drsné klimatické poměry, nevhodná druhová, věková i prostorová skladba porostů a z ní pramenící změny v půdě, i celkově menší odolnost proti chorobám i škůdcům (lýkožrout smrkový, obaleč modřínový, ploskohřbetka smrková). Imise se tak vlastně staly spouštěcím mechanismem obnovy krkonošských lesů. V rámci tzv. imisních těžeb bylo do roku 1994 vykáceno na 7 000 ha lesa. Po roce 1991 se imisní situace sice rapidně zlepšuje, avšak acidifikace půd, vymytí živin z nich a oslabení mykorhizních vztahů nedávají přílišnou naději na rychlou regeneraci lesních porostů. Velkoplošné imisní a kalamitní těžby si vynutily používání těžké mechanizace, stavbu širokých svážnic a používání pesticidů na velkých plochách, což někdy vedlo až k nevratným škodám na přírodním prostředí hor. Rozsáhlé odlesnění ovlivnilo mj. složení fauny. Mizí lesní druhy např. hmyzožravých ptáků, ale i střevlíků, a nahrazuje je několik málo druhů volných ploch.
Ochrana přírody
Bohatství krkonošské přírody bylo již od pradávna předmětem exploatačního zájmu. Obrovská devastace a úbytek lesů v polovině minulého tisíciletí a následné přírodní katastrofy vyvolaly první snahy po nápravě škod – byl vydání zákaz pastvy, nařízeno zalesňování a hrazení bystřin. Moderně smýšlející lesníci a přírodovědci prosadili řadu výnosů a nařízení, které předcházely vyhlášení prvních rezervací a představovaly prapočátky snah o prosazení účinné ochrany celých Krkonoš formou národního parku.
Hrazení bystřin a zalesňování
Retenční a protierozní funkce horských lesů byly vážně narušeny při bezohledné těžbě dřeva z krkonošských lesů. Narušení přírodní rovnováhy se projevilo v katastrofických povodních v letech 1882, 1883, 1897 a 1899, kdy při silných přívalových deštích sjely rozsáhlé zemní laviny (mury) a rozbouřené toky Úpy a Labe způsobily nedozírné ztráty na majetku a lidských životech. Během 24 hodin zahynulo na české straně hor 120 lidí. Byl to impuls k začátku úprav horských toků, k budování přehrad na Labi i ve slezském podhůří Krkonoš a k zalesňování nad horní hranicí lesa. Vysazovala se hlavně kosodřevina, zpočátku však i nevhodného cizího původu z Alp, která většinou později vyhynula, podobně jako výsadby alpské borovice limby.
Jan Nepomuk hrabě Harrach, majitel jilemnického panství a velký milovník krkonošské přírody, žil v letech 1828-1909. Za jeho éry dosáhlo lesní hospodářství jednoho ze svých vrcholů. Velkou péči věnoval zdokonalování turistických cest západních Krkonoš. Ustanovil trvalý lesnický dozor v oblasti nad horní hranicí lesa, který střežil výsadby kleče a horskou květenu. V roce 1904 zřídil na ploše více jak 60 ha první krkonošskou přírodní rezervaci – Strmou stráň v závěru Labského dolu.
Prof. František Schustler, významný krkonošský badatel, univerzitní profesor botaniky na pražské Karlově Univerzitě, byl pověřen vypracováním návrhu na celoplošnou ochranu Krkonoš a v roce 1923 předložil na svou dobu velice progresivní návrh na zřízení „Národního parku Krkonošského“, který zahrnoval i území Rýchor a Jizerských hor. Neklidná doba však jeho realizaci na několik desetiletí odsunula.
Mezi průkopníky zřízení národního parku na české straně hor patřili ochranáři i vědečtí pracovníci. V jejich čele byli botanici a okresní konzervátoři Zdeněk Pilous a Josef Šourek, konzervátor Jindřich Ambrož, zoologové Jan Tykač a Josef Mařan, botanici Karel Kalvina a Josef Klika, lesník Alois Zlatník, geolog Odolen Kodym a další osobnosti. Na polské straně se o prosazení myšlenky národního parku zasadili odborníci z univerzit v Poznani a Wroclawi B. Wodzicko, Z. Czubinski, Stefan Macko, Stanislaw Tolpa, Kazimierz Sembrat, Stanislaw Bac a Alfred Jahn.
4. 3. 1952 došlo k vyhlášení šesti úplných a dvou částečných rezervací. Byly to Kotelní jámy, Pančavská louka, Labský důl, Úpské rašeliniště, Obří důl, Černohorské rašeliniště, které měly přísný ochranný statut a Západokrkonošská a Východokrkonošská řízená státní přírodní rezervace (později přejmenovaná na SPR Prameny Labe a Prameny Úpy), kde byl režim ochrany mírnější. V roce 1960 k těmto rezervacím přibyly další 4 – V Bažinkách, Rýchorská studánka, Dvorský les a Rýchorská květnice. Samotné vyhlášení Krkonošského národního parku proběhlo ve smyslu vládních nařízení č. 41 Sb. a č. 42 Sb. z roku 1963.